Tento blog je přesunut na blogger. Navštivte mě na nové adrese: http://moi-personne.blogspot.cz/ !!!

Otto Dix (o kapele i jejich pražském koncertu)

2. ledna 2012 v 19:39 | Moi Personne |  Hudba
Jako by za mnou někdo stál. Po zádech běží mráz. Snad po nich přejela chladná ruka smrti. Nebo to není vzpomínka na smrt? Jemně elektrizující děs, prchavé stíny, prázdná temnota, to vše se spojilo a promluvilo skrz hudbu elektronicky fascinujících Otto Dix.




Ruská hudební skupina Otto Dix vznikla roku 2004 v Petrohradě. V té době se skládala pouze ze dvou členů, zpěváka a textaře Michaila Draua a klávesisty Mariho Slipa. Jméno formace dostala po německém expresionistickém malíři Wilhelmu Heinrichu Ottu Dixovi. Už roku 2005 Otto Dix vydali své první album, Ego. O rok později přišla deska s názvem Gorod (=město) a v roce 2007 se kapela s albem Atomnaja zima dostala na celoevropský trh. Tak se vytvořil prostor pro jejich čtvrtou desku, Zona tenej (=zóna stínu), na které se už podílel nový člen Otto Dix, houslista Petr Voronov.


Hudba Otto Dix spojuje drásavě temné gothic rockové a darkwave tóny s chladnými elektronickými vibracemi industrialu a dark electra. To vše je doplněno o úžasný a netradiční operní zpěv Machaila Draua, který střídá pronikavě čisté výšky s tíživou hloubkou. Písně vyvolávají mnoho nejrůznějších zlověstných představ, například o možná nevyhnutelné záhubě lidstva v dnešní přetechnizované době, ale i o mnohem všednějších, osobnějších situacích. Jestliže si chcete navodit příjemně děsivou atmosféru, není lepších společníků, než Michaila Draua, Mariho Slipa a Petra Voronova.


12. listopadu 2011 zahráli Otto Dix poprvé v České republice, ve vinohradském klubu Hoo Doo, a já byla při tom. Vlastně ani nejsem schopna popsat, co jsem viděla - jako bych byla celou dobu v transu. Reakce byly různé, ovšem asi každý, který měl do té doby Otto Dix "docela rád", odcházel z koncertu v podobném stavu, jako já. Slyšela jsem, jak někdo říká, že neví, zda se má rozbrečet hned, nebo až později. Rozhodně jsem to cítila podobně. Dvanáctý listopad se totiž zapsal v mém životě jako den, kdy jsem poprvé odešla z koncertu se slzami v očích. Myslím, že právě k této situaci se hodí výrok "kdo to neviděl, nepochopí". Ani já už to nechápu. Mozek si prý mnohem lépe pamatuje fakta reálná, než abstraktní. Přesto mě tento večer definitivně ujistil o podivné dekadentní dokonalosti této skupiny, o které již budu pravděpodobně přesvědčena do konce života.


Když jsem 12. Listopadu mířila do Hoo Doo, hryzaly mě jakési obavy, že mi typické "divadélko" Otto Dix bude připadat spíše směšné, než působivé, a že mi názor na skupinu zkazí. Opak byl pravdou. Už při první písni, kdy Michail Drau napochodoval na pódium jako porouchaná panenka navlečená do latexu, mě to strhlo. Věřte mi - na videu to možná vypadá jako nedokonalá fraška, ale naživo vás to může vtáhnout jako nová a velice účinná droga. Alespoň mně se přesně to stalo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama